Dím tobě: není smrt. Je pouze věčný růst.
Takový růst, že boly přebolí.
Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst:
růst pro svou lásku! pro své úkoly!
Jsi článek řetězu. A nejsi poslední.
Ten řetěz potrvá, když zaplatils daň ďasu.
Nad tebou zatmí se, nad jiným rozední.
A pro ten příští svit i noc tvá plná jasu!
Tu větu, kterou díš... kdo símě její sil?
Z které tmy vyšed do jaké tmy blýskáš?
Čí ruku v horečce své tvůrčí chvíle tiskáš?
Tu větu, kterou díš, čí rty ji dopovědí?
Cos dědil po mrtvých, to nezrození zdědí.
Tak nikdo není sláb, by světy nespasil!“