Jestliže trpěl jsi, jestliže’s cestou kles,
na slabost svou jsa chor a chor svou na sílu,
jestliže těžko jít a nedojdeš už dnes,
zahal se v myšlenku. Je dům to asylu!
Ne, že bys zapomněl na silnic bílý prach,
ne že bys uzavřel v kraj širý okénka.
Hleď, poznej, pamatuj. Než odhoď starý strach.
Dům klidný asylu ti dává myšlenka.
Je velká láska v ní, jež po druhé svět tvoří,
je obzor bezmezný, van stepí, hukot moří.
V ní mluví s budoucími minulí.
Jen tak se zachráníš, když nad sebe se vzneseš.
Svým budeš, jestliže se o své nezatřeseš.
A co je na tom, že jsme zhynuli?