V kterýsi den – já nevím, kudys’ kráčel,
zda loukou kvetoucí, zda dumnou doubravou,
zda slunce sžehlo tě, zda liják údy zmáčel:
než náhle cítil jsi, že rosteš únavou.
V kterýsi den – snad slyšel’s právě hrana,
klinikou prošed běd všech bezduchou,
snad náhle zjitřená zas krvácela rána –
tys náhle pocítil, že rosteš předtuchou!
A nesnil jsi už hrdý, pýchou zmámen
o velké síle Atlantových ramen,
chtěl’s prostě nésti prostý úkol svůj.
Mír vstoupil v srdce tvé, mír, který hojí.
Dům našel’s asylu, tu věčnou touhu svoji.
A vlídný hlas ti pravil: „Pamatuj!“