Tak bylo po léta. Jda horami, jda plání
v západu krvácet jsi viděl mnohá okna.
Šel’s v slunce úpalu, šel’s mrzna a šel’s mokna.
Neměl jsi domova a neměl nikdy stání.
Ať lehce stoupal jsi, ať přetěžce se plazil,
ať v kterýkoli mířil světa směr,
pocítil’s vždycky neklid navečer.
Cos čekal’s jiného. Dům jiný čekal’s. Asyl.
Takový dům, jenž nikdy nezradí,
dům, v kterém dobrá, neviděná ruka
tvou příliš těžkou hlavu pohladí.
Takový dům, v němž končí všechna muka,
kde zákeřná se bolest vyléčí.
Takový dům, jenž klid a bezpečí.