Tvůj dům ti nekyne, ač přešels mnohé domy.
Krb marně hledáš svůj, ó smutný Ahasvere!
A poutník nese v dál, v niž osudně se bere,
stesk nocí probdělých a smutek podvědomý.
Všech domů, jež jsi zřel, v svém srdci neseš tíhu.
Pod krytem jejich střech o pomoc výkřik zněl.
Pro cizí zločiny tys denně krvácel.
A stíny vržené do čela vryly rýhu.
Domy, jež viděl jsi, doposud na tě civí.
Domy, jež uvidíš, stín teď už vrhají.
A pak ta úzkost, Bože spravedlivý!
Ta úzkost strašlivá vše vidět příliš zblízka,
stvoření hmatat v nich, jež bez forem a slizká.
A přízrakům dít: „Bratře!“ potají.