Už zářijový mírní chlad
i slunce žáry polední.
Je mi, jak někdo by mi kraď
pokladů zbytky poslední.
Do rukou svojích bere je
nejasná, smutná mátoha.
V horečce poslední naděje,
hladová bytost, ubohá.
Hladová bytost. Tlumím sten
a výčitky hrot bezděčný.
A fascinován hledím jen
v zrak strhaný a horečný.