Když moje duše krvácela v snách,
tu čet’ jsem zas, co v starých deskách vryto:
Stín konce dávno žitím mojím táh’!
– Netřeba mluvit. Je mi toho líto.
A staří ptáci sedí nehnutě,
po slunných krajích marně pátrající.
Už umdlely jich velké perutě!
– Což vždycky zase musím si to říci?
A nemusíte tajiti svůj smích,
by pokání mé bylo ještě větší.
A třeba mi snad duší soucitných...
Jenom ne, pro bůh, shovívavých řečí!
I v bahnech časem roste ještě květ,
leč třeba k tomu síly obrovité.
Konce jsou špatné – to ví celý svět.
Vy, prosím, však to říkat nemusíte!