Že nad pravdu si ceníš lež
uprostřed pravdomluvné roty,
že trochu opovrhuješ
domýšlivými idioty,
elementární láskou pláš,
elementární bouříš zlobou,
že v budoucnost se ubíráš
před lethargickou svojí dobou,
zlý úděl to, můj básníku.
Kde úsměv tvůj a kde tvá radost?
A proč svou vnitřní tragiku
odešlá měla tvoje mladost?
Když stíny chodí, planeš sám,
když duše vadnou, ty jsi stálý.
Což, dlouholetý vnitřní plam
když srdce tvé i rozum spálí?
Přepjetí věčné mladých sil.
Neslyšíš bouři hučet temně?
Tys příliš intensivně žil.
Můj básníku, vše pomstí země!