Anebo všeho zapomenu.
Den chlácholí a konejší.
Neslyšet kvilu ani stenu
a všechno nějak klidnější.
Myšlenek nerušeni rojem
my procházíme tichý les.
Reprodukujme starý dojem:
jsme narozeni právě dnes.
Kraj, kterým kráčím, je-li známý?
Přede mnou mha a za mnou mha.
Nač zabývat se vidinami?
Žijeme. Věc to příjemná.
A klidně složím svoje ruce.
Nic nedráždí, nic neláká.
Nebije srdce moje prudce
a vrána teskně nekráká.
Lze na drn klidně složit hlavu.
Na nebi bílí beránci.
Zní uspávávě rytmus splavu.
A říká cos jak romanci
o rytíři, jenž zabil draka
a dobyl svojí princezny.
– – Ne, vrána nikde nezakráká,
klid nesmírný je, bezmezný.
Vzpomínka bledne. Němě bledne,
jak hvězdy k ránu poblednou.
Jak noci sen, na který ve dne
zapomeneme pojednou.
A den – což není? Ne dost dojmů?
Dost hluku ne? Dost otřesů?
Dost nových snů? Dost nových pojmů?
A nový svět čas od času?
Je advent. Čekej; co lze robit?
Noc; září světla Betlému.
Je nutno vždycky přizpůsobit
svět starý světu novému.
Přítomnost! Hleďme pouze na ni!
Veletok roste z praménku.
Nač sníti touhu rodných strání,
když mají jinou myšlenku?
Nač zadumán být a nač upat?
Nač reflexy ty jalové?
Je možno za hvězdami cupat.
Dar nesou už tři králové.
Kadidlo nesou. Uhni! Vari!
Je chvíle dávno čekaná.
Zapomeň na vše pro dne dary.
A Mesiáši Hosanna!