Ah, jak je smutný bledý markrabí!
S tím plachým okem, sevřenými rety.
Ctných paní krása – ta jej nevábí.
K žoldnéřům mluví apatické věty.
A markrabstvím jde pověst stajená
o cudném, krásném, zvláštním ženském jménu.
Co ona leží dole pohřbena,
markrabí nikdy nepolíbil ženu.
A markrabstvím jde utajený stesk
a jeho ozvuk až do duše kles’ mi.
Co naposled se její zrak mu lesk’,
pod hradem smáti milenci se nesmí.
A že tak smutně tehdy zvonily
(– tak jako smutných archandělů stony –)
v den onen smutný, kdy ji pohřbili,
při žádném pohřbu nehlaholí zvony.