A přišla zas a byla trochu mdlou,
šla jako ten, jenž váhá, než-li vkročí...
Že přestala být dávno počestnou,
to ke mně mluvil neklid její očí.
Já pokrčil jsem mlčky rameny
nad bídou její, nad bídou svojí.
Sentimentálně ona mluvila:
Já prostitutka a ty prostitut!
Já ohradil se slovy vážnými
nekorrektnosti toho tvrzení.
Že známo mi, že četla Garborga,
však o tom už se mnoho nemluví.
Že, celkem vzato, bezúhonný jsem,
a hřeším-li, tož jako spravedlivý –
Sentimentálně ona mluvila:
Já nešťastna a ty jsi nešťasten...
A říkala, že všechno hrozné je,
a říkala, že takto nelze žít...
Já mínil, že snad jakás naděje.
(– A potom šla a měl jsem svatý klid...)
Vřískavá disharmonie
celou noc v duši ječela.
Já přemýšlel o našich ctnostech,
o beznadějnosti naší politiky,
o dobrých lidech...
A disharmonie
celou noc ječela mi v uši,
a, patrně dojat,
improvisoval jsem kuplet:
„Kde jsi, kde jsi, o sílo života...“