A přišla zas a byla trochu mdlou,
šla jako ten, jenž váhá, nežli vkročí...
Že přestala být dávno počestnou,
to ke mně mluvil neklid jejích očí.
Já pokrčil jsem mlčky rameny
nad bídou její, nad bídou svojí.
Sentimentálně ona mluvila:
Já prostitutka a ty prostitut!
Já ohradil se slovy vážnými.
že nekorektní toto tvrzení.
Že známo mi, že četla Garborga,
však o tom už se mnoho nemluví.
Že, celkem vzato, bezúhonný jsem,
a hřeším-li, tož jako spravedlivý –
Sentimentálně ona mluvila:
Já nešťastna a ty jsi nešťasten...
A říkala, že všechno hrozné je,
a říkala, že takto nelze žít...
Já mínil, že snad jakás naděje.
(– A potom šla a měl jsem svatý klid...)
Vřískavá disharmonie
celou noc v duši ječela.
Já přemýšlel o našich cnostech,
o beznadějnosti naší politiky,
o dobrých lidech...
A disharmonie
celou noc ječela mi v uši,
a, patrně dojat,
improvisoval jsem kuplet:
„Kde jsi, kde jsi, ó sílo života...“