Má moře v dáli temný lem
nezměrných, strmých výšek.
A jeho vlna stříká sem
na tamarišek.
Je po poledni; ticho, mdlo,
a mdlo to klíží víčka.
A tak mi nějak připadlo:
matka mne hýčká.
Stín dávný přišel. Vítr-li
až z domova sem zavál?
Tak hýčká jako umrlí.
Abych si pamatoval!
Chtělo by se mi prudce hnout,
stín ruce chytit chtěly.
Je možno pozapomenout,
nač my jsme zapomněli?
Stín dávný přišel, ke mně sed’,
co na lem temný civím.
Je možno mrtvým povědět,
co neřekli jsme živým?
Zachytit marně chce se mně
slov tušených jen něhu.
A moře hučí tajemně
u opuštěných břehů...