Toť stoka. Němá. Živá, otravná.
Je. Od kdy asi? Jako z pradávna.
Nic truchlejšího nezřels doposud:
rmut, hnus a kal a kal a hnus a rmut.
Toť stoka. Místo dobré pro krysy.
Pohlédni. Postůj. Nos však zacpi si.
Přízraky jakés plynou v jejím šeru,
mršiny cti, odpadky charakteru.
Pod nízkým stropem ruce tiše podá
stín Jidášův paskvillu Wallenroda.
Vše hrůza, úžas, fantóm, můry tlak.
Včera jsi mohl hledět do oblak,
včera byl den, včera jsi dýchal vzduch,
věřila duše včera a chtěl duch,
včera jsi šik zřel, jdoucí v zápas tuhý,
včera jsi vlast měl, čest měl, měl jsi druhy.
Vše odčaroval čarodějův proutek.
A v této stoce, ejhle! „Husův koutek“.