Nejblažší jsou chvíle mého žití,
když se klid večerem rozhostí,
hvězdy vzejdou v nebes výsostí,
anděl spěje vůkol spánek síti.
V srdci mém se svatá jiskra vznítí,
cítím být se jinou bytostí,
klesnou pouta lidských křehkostí
a duch pouhým duchem být se cítí.
Z srdce pne se modlitba mi žhavá,
jako sloup, co do nebes až sáhá;
a ten bol, co v srdci děsně víří,
ve tichých se slzách rozplyne,
a v posvátné této hodině
s zrádným světem srdce zas se smíří. –