Vila mi vínek matička
k božímu tělu, k svěcení,
pestrými kvítky uměle
protkala bujné zelení.
Vzala jetýlku čtverolist –
úsměv přelétl její líc –
„uvíte mi tak štěstí mé!“
zašeptám k ní se nakloníc.
„Ach, kdyby v ruce bylo mé,
bych ti ho dítě uvila,
i nejtajnější přání tvé
bych tobě krásně splnila.“
„O, kdyby v ruce bylo mé,
o, já bych ti ho uvila –
myrtou bych ti a růžemi
života dráhu posila.“
Bolesti šíp tu zavířil
v mé srdce tajné hlubině –
že nespočívá štěstí mé
v té dobré ruce matčině. –