V makovém poli.

Pod zeleným vrškem v dole červená se máků pole – pole máků v plném květě – usnula tam v parném letě.

Kol hlavy moře vlní se květů duchové spánku v laškování, paprsky slunka v kouzelném letu, čarné sny lejí v její skráni.

Přistoupil král k ní ve zlatém hávu – nad čelem hrdým démantův blesk: – „Pojď trůnu mého sdíleti slávu!“ – – „Nevábí mě tvé koruny lesk.“

Přistoupil vojín s hrdinnou zbraní: – „Ždám tě rekovství za odměnu, ocel má – hleď – co krve lpí na ní!“ – – „Srdce mé žádá sladčí cenu.“

A přišel lovec z hluboka lesů – blesky jen sršel temný mu zrak: – „Sleduj mě v říš mou divokých plesů!“ – – „Hrůza mi z tebe – nechej mě tak.“

A přišel pastýř s úsměvem v líci, mladinký jara co první květ: – „Tam můj stan lásky, pojď mi jej stříci!“ – – „Nepoutej srdce, volný mi let.“

A přišel pěvec s vavřínem ve vlasu, na čele bohů milosti znak, chvěly se struny v čarovném jasu, nadchnutím božským plápolal zrak.

Zachvěly struny v sladkém se zvuku jak siren svodný, lákavý zpěv, zachvělo srdce v bouřném se tluku, ve líci prudce vzplanula krev.

Mocněji lijí tony se divé, jak by to vášní zpěněný proud, ve vír svůj strhne to srdce tklivé – ke vzporu kdo slabou sílu můž’ pnout?

Ve mysli vše jí splynulo temně tony i city v zmatenou síť – a k nohoum jeho vrhla se němě – – krasší si lavřín můž’ pěvec snít?

A klesla harfa z pěvcovy ruky, ústem svým její posvětil ret, na srdci srdce zaplály tluky – a v nivec zmizel celičký svět.

Divná s ní se stala změna, bloudila jak omámena, v srdci tajné, němé boly – usnula – v makovém poli. –