Tys jako divá krajina,
v níž krása s hrůzou spojena;
skaliska k nebi strmí holá,
s nich drsným křikem dravec volá,
propastí jícny otevřené
tam číhají zas na oběti,
z dáli se divá bouře žene,
a polem chladné stíny letí.
Tam v dáli černají se bory –
tam divé vody ryjí břehy –
na nebi černých mračen hory,
z nich slunka skáčí žhavé šlehy;
divěji vodopády šumí,
skalami vichr zaduje –
mé srdce sobě nerozumí,
tě hrozí se a – miluje. –