Ty loučíš se – mdle má se hlava kloní,
jako kdy květu slunka hasne blesk;
ty loučíš se – mé oko slzy roní,
mé srdce bolný, bolný svírá stesk,
v mých prsou jak by umíráčkem zvoní –
ty loučíš se – mdle má se hlava kloní.
Nuž – s bohem jdi a pomni oněch chvílí,
v nichž srdce mého slouchals tlukotu;
na tvém kdy žhoucí mé se líce kryly,
zas v magickém kdy hvězdy ligotu
tichými svědky lásky naší byly –
nuž – s bohem jdi, a pomni oněch chvílí!
A pomni vždy, že nežiješ jen sobě,
žes bytosť jinou k sobě připoutal,
jejížto žití vkořeněno v tobě,
jejímž jsi zdrojem životním se stal;
bez tě mi mrtvo, pusto jako v hrobě –
o, pomni vždy, že nežiješ jen sobě!
Nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje,
s tebou mně samy větší, lepší díl;
vrať se ty samé city v srdci kreje,
vrať se mi tak, jak mne si opustil!
Poslední prosba ta mi v rtech se chvěje –
nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje!