Tak bych si ráda někdy zaplakala,
tak z mého srdce stísněného plna;
ba tak v něm víří muka neustálá
jak v bouřném moři vlnu stíhá vlna;
mezi tím lidem tvrdým možno není –
ten panský lid je jako ze kamení
a pošlapav mých citů puky něžné
ještě se směje rozmazlené kněžně.
Mezi tím lidem proto žít kdo chce-li,
musí být jak on – tvrdý, otupělý.
Kdy slza mi chce zradit duši měkou,
mocně ji zdržím silou svojí všekou,
a v srdce mé, to mladé, rozpoupěné,
zpět kameníc mocným se proudem žene –
a kolem něho v chladném, hrdém vzdoru
svou tvrdou klade, zkamenělou koru –
z něj nevyrve-li teď mne ruka vřelá,
brzy jak lid ten budu zkamenělá! –