Byl svatvečer před jitrem sňatku,
tajemný povzdech krajem vlál,
v srdci to v divném vřelo zmatku,
a v oku vlhký oheň plál.
Ten vážný úkol žití mého,
co prv tak svůdně skvít se zdál,
prost závoje již lákavého
přede mnou v čiré pravdě stál.
K nebesům letěly mé zraky
v němém o sílu úpění –
prosvitly hvězdy mezi mraky
a kynuly mi v loučení.
A na čelo mé v rozhoření
tak chladná krůpěj skanula,
byla to rosa posvěcení,
či slza mého anděla?