Káceli tu starou lípu,
bylo mi jí v srdci líto:
byl to pomník, v němž praotcův
jmeno tajnou runou vryto.
Otcův jmeno – – potomkův ji
nevděčná podťala ruka –
zasténala ve praskotu –
jak kdy srdce hořem puká.
Zavzdychala, loučila se
s žití svého věkou bájí,
zavzdychala, zašuměla,
jak kdy mocný výkřik tají.
Jako poslední kdy výkřik
mocně tlumí v umírání –
zavzdychala, klesla k zemi –
jako klesnou velikáni...
K zvrácenému slávostromu
zástup shluk’ se v okamžení,
na mrtvolu obrovinu
zíral žasna v podivení.
Nezaplakal nikdo nad ní –
mně jí ale bylo líto:
že zas zvrácen pomník jeden,
v němž praotcův jmeno vryto...