Kolébá se duše moje
v upomínek zašlých šeru,
jak ta loďka rozhoupaná
lazurovém na jezeru.
Tak smělou se myslí hrouží
ve minula dálné stíny,
jak to veslo vodorytné
křišťálové do hlubiny.
Tak se luzní obrazové
jasně, temně kolem mění,
jak kol loďky houpající
zčeřené se vlnky pění.
A ten slunka pablesk zlatý,
co ve každé vlnce hraje –
jest to jenom odlesk matný
toho první lásky ráje.