Pravila matka: „Tě, můj poklade,
střežím jak zorné jiskry mé svit;
před mrazem, hmyzem, co poupě mladé
vzdaluji tebe úkladů síť.
„Dítě mé drahé, miluji tebe
víc než všech světů nejdražší skvost –
snesla bych blankyt s výšin ti nebe,
jenom té jeho lásky se zhosť.
„Zaklínám tebe ve prosbách vroucích,
utlum svou lásku, jeho se vzdej –
za to na tvoji hlavu se mroucích
úst mých žehnání poslední vlej.“ –
Na čele matky vyryty vrásky,
proud slzí bolných z očí jí spěl –
a v oku jeho tak vroucí lásky –
a jeho čelo – mramoru běl.
A vlasy šedé matky na skráni,
bledý ten její chvějící ret –
a oheň žhoucí jeho líbání,
kadeř jak temný havranů let. –
Zachvěla v kruté hloubi se žele
ve moři krutých vířících muk,
lodyha lilje jak osamělé
vichrem kdy zdrcen mladistvý puk.
A klesla k nohoum matčiným v lkání
a jak chtíc chladit horoucí pal,
v klín matčin tiskla tu žhavou skráni,
z prsou jí pláč se divoký dral.
Umlkla náhle, tichounce, tiše,
jak kleslé harfy poslední tón –
tak zmírá v klidu věčného říše
odletlé duše poslední ston.