Padla v mé okénko
zář měsíce bledá,
jak kdy v jeho stínu
známého cos hledá.
Šepotaly hvězdy
sobě v udivení,
že s tou naší láskou
co bývalo – není.
Zaduněl si větřík
v okno jak by v zlosti,
že nemůž’ naslouchat
šepotu milosti.
Zabušilo srdce
tesklivě v mém těle,
že jest ach, tak strašně,
strašně osamělé!