Oře si, oře mladý hoch
na – panském – pode strání,
vrány si kráčí za pluhem
chraptivém u krákání.
Oráči divné myšlénky
hlavou se mladou matou,
když pluh tu půdu rozrývá,
tu půdu drahou, svatou.
To role jeho bývalo
po otcích to památkou,
kdy ještě klidně v vísce žil
s otcem i drahou matkou.
Seslal bůh kroupy jeden rok
nadějné na osení,
a dvorec lehl popelem
za krátko o jesení.
„Nemožno dluhy zaplatit!“
to uznali i páni
a s spáleništěm pole jen
vzali si po uznání.
A vystavěli panský dům,
kde stával dvorec prostý,
tam v skvostných síních hodují
a provádějí hosty.
Matka ta z toho zemřela,
hlad otce moří, žaly,
syn, ten může se šťastným zvát,
že do služby ho vzali.
Oře si, oře zadumán,
a truchle hlavu sklání,
vrány si kráčí za pluhem
žalostném u krákání.