Ó nechte mne, v tom voze dusno, těsno,
ó nechte mne, já půjdu lučinou!
kraje, co teď mé oko rychle míjí,
v celé se kráse před mnou rozvinou.
Já naviju si věnců z jara květů,
jimiž krajina pestře poseta;
a z plna srdce, z citu zjařeného
si zajásám šírého do světa.
Jsem dítě přírody a nehodím se
v ten život váš tak panský, nucený;
já svatým, čistým dechem jejím dýši,
a zapřít ji – život mi bezcenný!
Ó nechte mne, nechť koně tryskem rychlým
vás unášejí prachu pustinou –
ó nechte mne – u vás mi dusno, těsno,
ó nechte mne – já půjdu lučinou!