Již pohřbeny jsou moje ideály,
co v duši mé tak mocným ohněm plály,
co v život loudily mi bludné hvězdy,
obrazy luzné – a přec klamné vezdy,
duše mé touhu zas kojily touhou,
mladosť mou měníc v útrap řadu dlouhou,
a srdce moje jimi rozdrceno
již se jich vzdává – klamem přesyceno.
Naposled vzplály u mohutném žáru,
kdy najíti se zdály – rozumění,
však zas to klam jen byl u pravdy tvaru –
a tudíž klesly v věčné zapomnění.
Já se jich vzdávám, vzdávám všeho snění,
nechci hledat, co není k nalezení,
a nechci hledat v poušti rajské kvítí –
a nechci hledat bohy v lidských synech –
a ne svatosti zápal v nízkých činech – –
jak život mi se dává – – tak chci žíti;
a žíti chci tak, jako jiní žijí,
co číš života klidným douškem pijí,
kteří o bídě veškerenstva neví
a jimž sen sotva ve snu že se jeví.
A nade hrobem mrtvých ideálů
ni jednu slzu neuroním žalu,
a klidného jim přeji spočívání,
ale však nikdy, nikdy z mrtvých vstání.