Já sbírám ty drobty poesie,
jež v skutečnu najdu rozseté:
spojíc s nimi mládí illusie
protkávám si žití děvčete.
Sporé jenom, sporé drobty její,
mezi pískem málo zlatých zrn,
zřídka v rumu drahokamy tlejí –
málo jenom růží – mnohý trn.
Přec je sbírám: nechť úsměšek skáče
kol rtů mnohých – to mne nemate,
těch dnů mládí, těch dnů smíchu, pláče
zpoměnky si skládám květnaté.
Až se na života žhavém palu
peruť ducha mého rozplyne,
zbudou mi z všech mládí ideálů
písně mé – ohlasy jediné.