Tak rozpálená horečně
jsi, těžká moje hlavo –
tak se mi často, často zdá,
že v tobě není zdrávo.
Jak kdy v ni vráží žhavý hřeb,
tak bodá v mé to skráni,
náhle kdy krev se zastaví
ve bouřném kolotání.
Myšlenek divných míhá mi
tak zmatená se vřava,
bledě – ve světle mlhavém,
a ani jedna zdravá.
Jak děcko stíny chytám je
a nezadržím žádné –
bůh sám ví, zdaž to život můj
neb rozum v oběť padne! –