Naposledy ještě s slzou v oku
noha sem nese mne třesoucí,
k věčného kde osud hynoucí
srdce nutí rozloučení kroku.
Měj se dobře, šumný vlnek toku,
moje růže, myrto květoucí,
vonná loubí, hrdě se pnoucí
dube, mohutných ty cedrů soku!
S bohem buďte, větérkové hraví,
háječkův posvátný šepote,
truchlopěvče, vodopáde lkavý!
S bohem buďte, svatostinná houští,
i slavíkův sladký klokote –
– srdce mé již bezradostnou pouští.