Já zírám v světlo kahance
tak liknavé, tak kmitavé,
a před mým zrakem vznáší se
obrazy divné, mlhavé.
Zřím to své dětství: svěží luh –
mladistvá zeleň kypí v něm,
ta hlava mladá plna tuh –
divů jí plna šírá zem.
Volnou se myslí nese v dál,
jak skřivanův ples nade kraj,
zas na rodný se tulí práh –
a směle věří v každou báj.
Zřím to své mládí; jarý duch
svých křídel zkouší pružný let,
již nevěří, i bádá sám,
a sám svůj chce si tvořit svět.
Však v neustálém zápasu
jen v pochybnostech kolotá,
ku pravdy slunci zrak mní nést –
věčná jej jímá – slepota.
A zřím se nyní; zlomenou
tu vleku peruť v kalu běd,
a kol vítězný luzy smích
a kol úšklebků hnusný jed.
Však jiskra, již bůh v srdce mi
co chranné kouzlo vložil sám,
ta neshasla, ta žije v něm,
jak v chrámě Vesty věčný plam.
Jak perli v moře hlubině,
jak démant v lůně černých hor
tajím ji v srdce úkrytu,
k útěše sobě – oněm vzdor.
Ji znesvětil by hrubý hled,
jí čistý, svěží lesk by svad’ –
zírám v to světlo kahance
a kol mne pusto – kol mne chlad.
Vichr burácí do oken,
stříbrné květy kreslí mráz –
ten lampy knot tak tichounce
jak nepoznané žití zhas’.