Já vezmu závoj.

Nadějí plna jsem vstoupila v svět, každá jak mladá duše chvějíc vstoupá; seznala jsem však, že ten blaha květ na uhnilém jen kořenu se houpá;

to zloby lidské ještěra podryty zubem nekalým.– já vezmu závoj kláštera a světa hrůzy zahalím! –

Člověka hledala jsem vznešenost – však kletba lid ten padlý tíží děsná, že v prach zašlapán svaté pravdy skvost, a cit posměchem tupí vřava běsná.

V mém srdci zklamu příšera s výkřikem bolu zoufalým – – já vezmu závoj kláštera a srdce rány zahalím! –