Před tvým, dědečku, obrazem
tak často kleknu v pohnutí;
zarosí mi se slzami
zrakové na něj upnutí.
Tak přála jsem si tebe znát –
však osud tomu brání,
ty jsi mi poslal obraz svůj
a svoje požehnání.
Tvé požehnání, dědečku,
to posvětilo skráni mou,
a vniklo jarní rosa jak
ve srdce půdu úrodnou.
Tam skryto v srdce hlubině
to tvoje požehnání,
ty jemné puky citu mých
před zhoubným dechem chrání.
Chrání je, chrání, dědečku,
před žárným vášní mrazem,
za ně ti často děkuji,
tvým klečíc před obrazem. –