Cigánka.

Já bych si přála cigánkou být! To oko temné jak noci stín, ložisk uhelných nejhlubší klín, v oku tom svůdném čarovný svit,

mámící jiskra, démonský blesk, a závoj ten černý hedvábných řas, po šíji vlnících kadeří lesk, jak peruť havraní temný ten vlas –

ta ústa planoucí, ten vábný ret, jako krev karmínu, pivoňky květ – ten pleti snědé cizí ráz, a souměr údů bujných kras. –

Já bych si přála cigánkou být – ve blahé svobodě volno mi žít; bytem mi přírody velebný chrám, krovem ten blankytu vznešený stan,

a ložem vonného mechu mi klín, temného lesu mi příkrovem stín, nade mnou hvězdiček kmitavý lesk, ohniska táboru přede mnou blesk –

večerem tichounký vznáší se mír; tu zazní kouzelný nástrojů hlas, hudba to cigánská, pojem všech kras – přes měkký koberec, lučiny květ

vznáší se nohy mé kouzelný let, divé to kroužení, vášnivý spěch – až smysly opojí čarovný vír. – Nový než za horou zrodí se den,

dále zas béře se cigánský kmen a v země krajích onť domovem všech; a mila je každá světa nám čásť, všude mi domov – a nikde – vlasť! –

Já bych si přála cigánkou být – temnou děj minula rouškou mi skryt, báječná věsť mi jen z předvěkých dnů jak luzné pohádky dětinných snů.

Tam, v půli slunko kde svůj staví běh, Nylu proud bujný svůj kde vlaží břeh, staveb se ohromných k nebi pne výš – tamo mých praotců bývala říš;

na jejich šarlat se ramenou stkvěl, a vínek královský kolem jich čel. – Však bouře zmítavé minulých dob předčasný slávě té ustlaly hrob,

to plémě královské; vznešený rod, opustit musil vlasť i Nylu brod, cizincem po všech má krajinách slout, anto trůn dědičný právo mu ždát,

o chleb má prositi u cizích vrat, an krve královské ve žilách proud! Věky však určený kdy přijde čas, převratné bouře žár vznítí se zas,

ta sláva cizincův, ta klesne v rum, z rumů těch nový se povznese dům, na rumech nová zas vykvěte říš, slávy své k oblakům povznesouc výš,

a trůn nám dědičný dán bude zpět, vínkem se věčně náš rod bude skvět – o, této vznešený naděje cit – já bych si přála cigánkou být! –