Vzpomněla jsem na tu horu,
Horu Bílou, horu kletou;
prolétlo mne to jak dýkou,
dýkou ostrou, dvouostřetou.
Vzneslo se to před mým zrakem
jak pekelných mračen chlumy,
jako pomník duchů velkých
vztýčen nade slávy rumy.
Vzneslo se to před mým zrakem –
den v dějinách světa psaný,
příkrov to národu rakve
z smrtných vzdechů – krve stkaný.
Zalehlo to k sluchu mému
jak okovů řinkot děsný,
jako řvání litých šelem,
jako ďáblů chechtot běsný.
Zalehlo to k sluchu mému
ve šíleném, divém hlasu –
výkřik národu zoufalý
ve smrtelném ve zápasu.
V tom zalétlo oko moje
na krvavé na lešení –
bože, jakou náhradu nám
za také dáš utrpení?