A vzešlo jaro; zakypěla země
tou silou tvůrčí věčnou, přetajemnou;
zabušil tlukot srdce jího ve mně –
a kouzelná tu ejhle! změna se mnou:
na ňádra její klesnouc v rozechvění
i v sobě cítím onu velkou sílu –
mé mizí „já“ – leč v sterém násobení
v každičkém jejím znova žiju dílu.
Zachvěl se stonek mladinkého vřesu –
útrobkou jeho v opojení dýši;
zašuměl vrchol velikána lesů –
v sluneční jeho já se vznáším výši.
Ozvalo v křoví útlounké se ptáče
dojemným zvukem bolestně a sladce –
tož srdce moje v rozželení pláče,
a roztouženo svého hledá vládce.
Na keři poupě bujně puká svěží –
a srdce moje z hrudi uniká mi;
bystřina hravá v podol květný běží –
myšlénky mé o vlnky, spějí s vámi!
Hle pažit květný! na každičké řase
hrdě se perla zlatoskvělá vznesla –
toť duše moje blahem rozplývá se
a sladkou rosu slzí v oběť nesla.
Krajinou šírou volně větřík letí
a líbá hory, stráně, břehy, háje,
svým políbením k volnosti je světí –
a volna, třikrát volna duše má je!
Nechť zahynu! tajemná síla bytí,
co mocně každou proudí žilou mojí,
ta nezhyne, leč k novému nás žití
s prazdrojem u velký cel se spojí!!