Hle, fronta válečná! Dnes vojsko rozloženo odpočívá a před ním němá řada děl se stmívá, jich hlavně zdvihlé jakby naslouchaly:
tam z dáli, z dáli je slyšet zvonů jásot, pějí gloria, to gloria jest Vzkříšení; a děla jako by se chvěla,
cos probouzí se v nitru, sladké tušení, jak by se pamět v ně zas navracela. A děla naslouchala, hlavně zdvižené: to hlas je bratří, hymny jejich nadšené!
Jak vpadnout by teď chtěly v hymnus jich, však srdcí nemají! a tichý vzdech jich potají jak nejvroucnější modlitba se k Bohu zdvih’ –
Tak tichounce, jak padá s výše list, hle, andělé se nesli do těch míst a srdci stříbrnými náhle byli a v hlavních začernalých bili.
Tu vznes’ se k výsostem jich ples a po bojišti v šíř a dál se nes’: „Buď Bohu sláva! Ó gloria, ó gloria, ó gloria!
Ať koleno všech před Ním poklekává, neb zlomil zloby kruh a bratřími jsou zase druhu druh a lásku rozezářil v světa přítmí,
jež lidstvu káže: Buďte zase lidmi! Ó nechte krvavé své seče a v ruce místo meče již lamte s větví přesvatého Kříže
si míru ratolest, jež srdce k srdci víže. Hrob opusťte, kde ve záští jste tleli, ať vzejde i vám Vzkříšení den skvělý. A tomu, jenž jest blízký, dni
náš jásot, ples a hymnus zni: Ó gloria, ó gloria, ó gloria!“ – – Hlas jejich stříbrný se v dálku vlní a srdce hloubi plní, plní, plní...
Zas fronta válečná! Dnes vojsko rozloženo odpočívá a před ním řada děl se stmívá, stmívá. Druh druhu tiskne ruku zticha
a naslouchá a sotva dýchá, a oči jak číš přetékají vláhou a srdce puknout chce tou tuchou blahou. A druhu druh dí zbožně šeptem jen:
Můj bratře, pravda to či sen?!
Cookies on Poetry Cove