Tmy vlny se rozlily v obzory; cítím jich spád,
pláč dalekých stajených zvonů!
ach, přes větve stromů jak napjaté struny slyš vlát
ty tesklivé záchvěvy violonů.
Juž padají přes hráze sbořené snů mých a tuch,
přes duše mé svatyně stržené spony,
kde v bývalých obětnic v popeli dávno už stuch’
dým kadidla citů mých čistý, vonný.
Kde planul v ní, Ježíši, zjev tvůj z krve a paprsků tkán
tam stíny se pochmurné tisknou a honí;
a cítím jen o hrany vyschlých mých ran,
jak kanoucí krev tvoje naráží v tmách a zvoní!