Ó tehdy!
Nebyla to vášeň svatá,
nadšení to nebyl žár;
a já myslil: srdce vzňatá,
a já věřil v nebes dar.
Ba, já snil jsem o Vzkříšení,
hned jsem celý ohněm vzplál;
nebylo to Probuzení,
masopustu Karneval.
Velkých Otců zvrhlé plémě,
bez páteře, bídný rod;
nehoden, tě nosit země,
kterou rosil Otců pot.
Na bič zvyklý otrokářů,
na okovů kruh a chřest;
bídný rode pletichářů,
neschopný se z prachu vznést!
Žezlo tobě padá z rukou,
s ramen nach a hermelín,
touhám našim jsi ty mukou,
slávy naší ty jsi stín!
A já pěl ti novou dobu,
v tobě viděl vzcházet Den,
rode obílených hrobů,
s bludem mým buď zatracen!
Pro tě mám jen pohrdání
v strunách, v písních mstivý rým;
slávy lesk, mír požehnání,
zpívám rodům budoucím!