Teskná tucha srdce obepřádá,
z břehů věčna noří se jak sen
země věčně mladá:
věčné jaro, v květ kraj pohroužen,
po němž zmučená má duše strádá.
Bez ledných zim, krásná, bez jeseně,
v slunečný vždy přioděna šat,
blankyt nezkaleně
nad svou hlavou nechá sladce vlát,
rosou božskou zmlazována denně.
Jako přízrak pluje za vesmírem,
archa duší z žití potopy,
dechne štěstí mírem,
kdo tvor země sotva pochopí
bolest hořkou touhy v srdci sirém.
Slyšet pějící sbor archandělů
neviděných; rozpomínka, ráj,
slétne k tvému čelu;
jak se ztrácí, chtěl bys zadržet tu báj,
nežli znikne Věčna v archipelu.
Kdo mi vštípil v srdce tuto báji?
kdo mi dal ji očima snů zřít?
touze mé kdo dá ji?
srdci navždy čím ji přikouzlit?
která moře břeh ji oblévají?
Teskné oči moje dnů se táží,
jak jdou řadou, na rtech prst a taj,
do oblak se vráží
bolestný můj pohled: znáš ten kraj?
jsi ty jeho branou? jsi ty stráží?
Půjdu snad až k hrobu v pochybnosti
s otázkou svou na pobledlých rtech;
až se těla zhostí,
dál má duše půjde snů svých po sledech,
zakleta svou touhou do nesmrtelnosti.