Uhranula tebe, lide můj!
první vznět kde tvůj je?
Dvojklaný ten jazyk její, pfuj,
už tě olizuje.
Ztrnule se díváš na ten rej,
jak tě v kruh svůj sevře;
slyšíš sykot její zevšad, ej,
a v tobě to nevře!
Cítíš, nenávistí její hled
jak plá víc a více,
na potupu smrtonosný jed
jak ti stříká v líce.
Ať si s tebou provádí svou hru,
ty se nehneš líně;
abys zdeptal v ráz tu potvoru,
ty ji chováš v klíně!
Otrávila národa už půl,
otráví i druhou,
a kde sotva na trůn zasednul,
bude zas jen sluhou.
Hnedle s tebou i zem pozře už,
co jen bude slizkou;
na Polabí zhltla kdys tvou druž,
i tvá smrt je blízkou. –
Roztrhej tu její bídnou léč,
zruš ty její klamy;
neb tvůj národ nezachrání, leč
Pán Bůh – a my sami!