Ty kouzelnice sladká, kam se ději? neb cítím, jak tvé moci propadám; jdu ulicemi, pláči a se směji jak milenec, proč? nevím ani sám.
Jak líbezná jsi, kypí tvoje mládí, hned něžná jsi a hned zas koketní; můj smutek rázem na úsměv se ladí, tmy melancholie se rozední.
V červeno–modro–bílé ráda vlajky se strojíš, jak ty naše děvčice v své fábory a stuhy, zdobné krajky, však sama předčíš všecky nejvíce.
Po stráních vrchů hopkuješ si svěží, vlát necháš závoje své zelené; na špičky vystupuješ Víta věží, království shlédnout znovuzrozené.
Na Vltavy břeh sběhneš, hravá, dolů, pobrouzdat nožky vlnách v stříbrných, co nad tebou se spíná v aureolu polední slunce s oblakových lích.
Tvé chrámy jako vzácné amulety, po Otcích kdysi drahé dědictví, na šíji bílé, lilie jak květy, v paprscích slunce zářivě se skví.
Však na chvilku jen zbožná kajícnice, jak vyjdeš z jejich svatyň na prahy, tvé vášní rozjiskří se zřítelnice a pryč jsou všecky zbožné výstrahy.
Jak Salome si tančíš ulicemi v dcer luzných kráse s rozkoší, že zdá se, nebe spojeno je s zemí a třeští žhavá srdce jinoší.
A zevšad zvučí ples a radost z tebe, aut huky v letu, zvonce elektrik, ruch práce, než se v monumenty vstřebe, smích jasný milenců i dětí křik.
Když večer nad tebou se prostře s hůry, tmy závoj stáhne přes tvář líbeznou, ty zavěsíš si, perel jak, lamp šňůry a zraky tvoje magičtěji žhnou.
Divadla, bary dají rytmus nový života písni, která z tebe zní; hřích hýří v tobě, ctnost, květ pomněnkový, jak můry spaluje se nad výhní. –
Nuž, žij jen, zpívej, tanči, svůdná v kráse, vše mládí tvému rád chci odpustit; bdí naše srdce! nad tebe, nám zdá se, nic není dražšího, proč možno žít.
A básník sním, až zapadnu v tvé hlíně, kam vroucí k tobě lásku svou jsem vzal, jak blažen budu slyšet v smrti stíně tvůj ples, neb v tobě věčně žijem dál.
Náš los je mřít; ty nesmrtelná zbývej! já klidně nořím se v hloub hrobu dna; však ty, má Praho, žij dál, tanči, zpívej, vždy mladá, krásná – naše! – svobodná!
Cookies on Poetry Cove