Zříš prahnoucí ta božská ústa?
a cítíš sálat od nich žár?
jak touha po duších vnitř vzrůstá,
k nim sklání se jak nad pohár!
Jak skálu pramen prolomuje
i jeho otvírá mu bok;
studánka! živý pramen tu je,
by světem splýval jeho tok.
V kalichy oltářů on řine,
jej nevyprahne žádný žeh
a v stepi poutníkům on kyne,
být rosou na vadnoucích rtech.
A v duše hlubinách se mění
na mízu, oživuje dřeň;
jak Vesny je to probuzení
a život nový – ne už sen!
Slyš jeho hlas, ó sladké steny,
proniká hlubiny tvé skrz;
bok jeho zve tě otevřený
jak matky obnažený prs!