„Nuž vzhůru, heroldi, na oře v letu, nám v čele triumfu,“ tak děl pán světů, „v trub hlaholení zvěstujte, že k hrám dnes vlídně Řím zve bůh a caesar sám!“ –
A jeli. V předu heroldi v trub vřesku, pod zlatým oděním se stkvíce v lesku, a za nimi, jak příval nesměrný, jde průvod Iegionů nádherný.
V jich středu v purpuru a hermelínu, na ložci z cedru, ve vějířů stínu, kol skrání lauru věnec zlacený, hle, vládce světů, Nero vznešený.
Půl opřen žezlem, s pola spočívaje, své oči bez lesku mdlé zavíraje na kůži pardalí a kůži lví sní napřed hod a zápas krvavý.
Sní lačný na ramenou eunuchů, jenž bosi jdou jak vlna bez ruchu, jich kruhy zlaté volně v zápěstí jen chvilkou hadem v trávě šelestí.
Tak táhli ulicemi a co chvílí se hlasatelé v předu zastavili, a hlahol polnic ustal v jeden ráz, kdy první z heroldů svůj pozved hlas:
„Ó Říme, na kolena v zbožném strachu své tělo prostři na zemi a v prachu Tvůj caesar mluví k tobě a tvůj bůh, jest slovo božské, co v tvůj hřímá sluch.“
„Dnes po způsobu vašich starých bohů chci vmísit mezi vás svou božskou nohu, já caesar, jejž zná nebe jako zem, jenž vládne olympem i vesmírem.“
„V své zahrady, kde rozkoš probíhá se, vlas rozpuštěný a v pochodní jase, jež Nero k poctě vaší strojí sám, vás zove krve k zápasům a k hrám!“
Vřesk polnic vpad, dál hnul se průvod stkvěly, a – jásal Řím; ti, v prachu co se chvěli, teď šílí plesem, zotročilý dav: „Ó božský caesare, buď zdráv, buď zdráv!“
Juž v zahrad bránu vjeli; ty se tměly, neb noci třásně na štíty hor sjely na věže chrámů, domů, průčelí. – Lid hnal se v sady v ryčném veselí.
A rázem pochodně hned ohněm vzplály, řad dlouhý, žhavé jazyky tu stály; křik sterý, žalný letěl k ústům z úst, třas vzduchem, až směs počla v píseň růst.
A žhavé jazyky tu píseň pěly: „„Ó Nerone, zlost tvoje v šat, hle, stkvělý nás oblekla nad purpur tvůj a nach, tvůj oheň tráví jen, co smeť a prach.
Však duch náš jako fenix tmavou nocí již letí v azur nebes v křídel moci a svítí přes věky, jež z dáli jdou, jdou – vlny, jež tě s Římem pohltnou.
Jsme jitřenka, jsme zora, která vzchází, jež k východu den jasný doprovází, náš plamen žhoucí taví starý svět, by rozpjal volná křídla vzhůru v let.
V nás lidstvo už své nové jitro vítá, pán otroka už v bratra náruč chytá, už padá ta, jež dělí lidstvo, hráz, a nad světy se klene lásky jas.
V něm Kristus, jejž jsi šlapat chtěl, se přímí, se zvedá Velký věky valícími a na trůn tvůj, zkad padáš shnilý plod. On sedá a s ním jeho Svatých rod.
Ten zříme den, jsme červánků v něm tříseň, jej zdraví jásající naše píseň přes hrobu tvého mrákoty a tmy, mu Allelujah naše v ústret hřmí!““
A píseň dozněla, v prach padla těla. Proč Neronem teď ledná bázeň chvěla? proč divým chvatem na útěk se dal: kříž plamenný nad Vatikanem vstal!
Cookies on Poetry Cove