Otevřete duše, hlubiny nitra.
rozhořela se Slunce na vrších;
tajemná Slunce, tajemná Jitra
srdcí v nich.
Mystická setba Rozsévačova
padá a klíčí, tryskne ve klasy;
stříbrné stéblo v tisících chová
zrna si.
Vyjděte vstříc Mu, prostřete duše,
neviditelné líchy bolestí;
setba ať padá v nadějné tuše
do prsti.
K výsostem vzroste do věků světa!
V zatmění slunce bílí Ženci jdou,
na vozích žhavých úrodu Léta
odvezou.