Zbloudili jsme od Slunce,
temno pralesa nás obklopuje;
jaké kahance jste rozsvítili?
kalná zář jich stíny rozmnožuje.
Staré smutky zvedly se
jako noční ptáci v šumu svislých snětí,
zraky jejich zahořely krví;
příliš nízko nad mou hlavou letí.
Cítím zápach hniloby
smrti říše. Zde jsou hroby blíže.
Ticho jako náhrobkem tu stojí.
Smrt vše zhlodala zde i jich kříže.
Navraťme se k Slunci zpět!
Zastesklo se mi příliš. Navraťme se!
Jak nám sladce plálo ve Dni novém,
vše se usmívalo pod ním v plese.
Hleděli jsme s Golgoty,
do údolí hleděli jsme v snění;
lilie tam rozkvétaly poli,
fíky zrály v temném uzardění.
Vůně oliv prýštila
jako z thuribulí do prostoru;
písně lidu plny tajné touhy
zaznívaly sladce do obzorů.
Mír byl v jejich pohybu
jako v bohoslužbě v práce shonu,
plál zrak zanícením žhoucí lásky,
slitování k bědným v jejich sklonu.
Proč jsme odtud odešli!
po výsostech větších my jsme práhli,
sestoupili jsme a v půlnoc táhli,
jiných Dnů a Sluncí nedosáhli.