Vezměte a jezte, toť mé tělo!
kdo můž dáti světu ještě víc?
jakou láskou tvoje srdce vřelo,
než-li bledý ret to mohl říc!
Všecko dal jsi, každé okamžení,
ňader rozvlněných každý dech;
v jeslích slávu svého narození,
v poušti, co vykvetlo ve tvých snech.
Každý pohled slitování svého,
který hořel božským soucitem,
když ses skláněl k bídě nemocného,
divem obroditi život v něm!
Lámal jsi všem chleba svého slova,
otvíral’s jim ráje dokořán,
navracel’s jim dědictví jich znova,
rezséval jsi světlo do všech stran!
Každou krůpěj krve tryskající,
jež tě halí v ornát z purpuru,
každý záchvěv bolu v zřítelnici,
jež se zdvihá hořce k azuru.
Každou křeč, jíž srdce tvoje mřelo,
když jsi shlédl máť svou u kříže,
pukající srdce, bledé čelo,
tisknoucí se k tobě poblíže.
I to srdce, archa Noemova,
otevřeno, bok tvůj rozeklán,
kolik krve ještě v sobě chová,
lije štědře z purpurových bran.
Však tvá láska zaplála až v nebe,
horečně bil její božský tep;
když dal’s všecko, dal jsi na vždy sebe:
a své tělo proměnil jsi v chléb...
„To tvůj symbol v každém lidském věku,
když jsi všecko rozdal, co ti je:
chléb se staneš ještě ve člověku,
nebes Synu, božský genie!“