Zaváto všecko – luhy a sady,
aleje dlouhé, květoucí řady;
jak by je smutek do rána stih,
v kadeřích že jim bělá se sníh.
Pusta je země – mrtvo je všady;
ty lesy jako zakleté hrady,
jak zlatý paprsk dotkne se jich,
tisíce slzí zaplane v nich. –
Od kaple Tvé tak dívám se v dáli;
v duši jak slze touhy by plály:
Ó vesno mládí, snové o štěstí,
chtěl jsem vás v žití peřeje nésti,
tak jako matka nese své děcko;
kam jste jen prchli? – zaváto všecko!