Zas jeseň promluvila k srdci mému,
hlas její vůně květů uvadlých,
šum listí suchých v mísce vodojemu,
kde vlnek zlatých zmlknul roj a smích.
V plášť mlhy zahalena tiše kráčí,
do oken mých se smutně zadívá;
hled její plný slz, a v tichém pláči
dál stoupá pustým krajem truchlivá. –
Ó jeseň žití mého zádumčivá!
ó zůstaň u mne aspoň na chvíli;
mně teskno tak, a v duši se mi stmívá,
kde zašlé sny se zase vzbudily.
Svou hlavu k ňadrům zvolna v žalu skláním;
já nechci, nechci více vzpomínat,
pryč snové, jež se slétáte k mým skráním;
nač starý žár zas rozdýmat?
Nač rušíte mě ještě v podjeseni,
kdy srdce netouží víc po štěstí,
kde nebe snů se více nezrůmění,
a květ jen na hrobech jich šelestí...